O sv. Martinu

O životě svatého Martina máme dnes poměrně dost informací. Zásluhu na tom má především jeho žák Sulpicius Severu (363 - 425) z Aquitanie, který na jaře 397 sepsal jeho obsáhlý životopis - Vita Martini.

Martin se narodil v roce 316 v posádkovém městě Sabaria v Horní Panonii (dnes Szombathely v Maďarsku) jako syn vysokého důstojníka římské armády a dostal jméno po římském bohu války - Martinus, tedy ve zdrobnělině "malý Mars". Jeho rodiče byli pohany. Záhy po jeho narození se rodina přestěhovala do Pavie v severní Itálii.

Zde získal nejen vzdělání, ale seznámil se i s křesťanstvím a rozhodl se pro křest. Stačil se ale mezi katechumeny pouze zapsat, neboť již v patnácti letech (o dva roky dříve, než bylo zvykem) jej otec přiměl k následování ve vojenské kariéře a jako mladý voják byl přeložen do Amiens v severní Galii (dnešní Francii).

Právě v Amiens se mu stala příhoda, jež jej od té doby symbolizuje. Za temné zimní noci projížděl Martin, ještě jako katechumen, městem a kontroloval vojenské hlídky. Na ulici uviděl polonahého žebráka, který ho poprosil o almužnu. Ale Martin peníze neměl a tak chtěl alespoň ubožáka ochránit před zimou. Mečem přeťal svůj vojenský plášť a jednu polovici daroval žebrákovi. Následující noci se Martinovi zjevil ve snu Kristus s polovicí jeho pláště a pronesl slova: "Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu."

O velikonocích roku 339 přijal Martin křest a chtěl svůj život zasvětit službě Bohu. Ale jako člen císařské gardy, kde patřil k jezdeckým alaescolares, elitní jednotce, nemohl jen tak opustit vojsko.

Armádu opustil až v březnu roku 354 za Konstantinova rýnského tažení v Augustě u dnešní Basileje. Před bojem se rozdávalo tzv. donativum - peněžitý dar od císaře, Martin je odmítl a požádal o propuštění. Generál ho s hněvem označil za zbabělce. Martin odpověděl, že zítra stane sám před legiemi, vyzbrojen jen znamením kříže. Po noci v řetězech byl druhého dne vyveden sám před řady legie, ale barbaři namísto boje vyslali posly a vzdali se - pro křesťany to byl zázrak a Martin byl propuštěn.

Jeho cesty vedly nejprve do Poitiers v západní Galii. V té době tam byl biskupem svatý Hilarius, o kterém Martin už kdysi slyšel vyprávět. Biskup ho vřele přijal a chtěl vysvětit na jáhna. Martin to odmítl, protože se věřícím nelíbil jeho přechod od armády k duchovní službě. Hilarius jej tedy ustanovil za exorcistu a nechal ho hlouběji se vzdělávat v teologii.

Jedné noci měl Martin opět sen, který viděl jako Boží pokyn, aby získal pro křesťanství své rodiče. Podařilo se mu obrátit jen matku. Nepohodl se s ariánskými bludaři, kteří byli pod ochranou císaře a tak jeho cesta pokračovala do Milána.

Tady ho zastihla zpráva, že biskup Hilarius z Poitiers je ve vyhnanství v daleké Frygii. Zůstal tedy v Miláně a na okraji města krátce žil jako poustevník do té doby, než jej ariánský biskup Auxentius vyhnal. Martin odešel do Ligurie, kde žil, ještě s dalším knězem, na ostrově Gallinaria jako poustevník do začátku roku 360, kdy se dozvěděl o návratu biskupa Hilaria.

Setkal se s ním opět v Poitiers a byl od něj vysvěcen na jáhna a po určité době přijal kněžské svěcení. Žil poblíž města poustevnickým životem a hlásal evangelium venkovanům. S biskupovou pomocí také založil mnišské komunity v Ligugé a v Marmoutier. Tehdy se začaly také šířit pověsti o jeho divech.

Když v roce 371 v městě Tours zemřel biskup Libor, byl sem Martin údajně vylákán a manifestačně zvolen biskupem. Martin se jejich přání vzpouzel (dokonce se prý ukryl v husinci mezi husy, ale byl prozrazen jejich kejháním), ale nakonec svolil a byl (asi 4.července) slavnostně vysvěcen za biskupa v Tours.

Svou mnišskou zkušenost přenesl i do nového úřadu. Svůj čas dělil mezi kontemplaci a mimořádně intenzivní evangelizaci a pastýřskou péči. K té využíval i klášter Marmoutier, kde se opisovala křesťanská literatura a ve škole askeze vyrůstali noví duchovní. Martin každý rok navštívil všechny farnosti své diecéze. Cestoval na oslíkovi, lodí, nebo pěšky. Ve farnostech přebýval a spával v sakristii v kostele. Vždy ho doprovázelo několik mnichů a kleriků.

Životopisci připisují Martinovi zázraky, kterými uzdravoval posedlé zlým duchem, malomocné a dokonce i křísil mrtvé. Zastával se nespravedlivě vězněných a odsouzených lidí a ve jménu lidskosti a křesťanské spravedlnosti se neváhal obracet i na císaře, aby zabránil rozsudku smrti.

Martin zemřel v 80 letech 8. listopadu roku 397 při pastorační návštěvě v Candes. Jeho tělo poté převezli po řece Loire do Tours, kde byl 11. listopadu s velikou slávou a za účasti velkého množství lidu - v čele pohřebního průvodu kráčelo dva tisíce mnichů a Bohu zasvěcených panen - na hřbitově za městem pochován podle svého přání do jednoduchého hrobu mezi ostatní věřící. Později byla nad jeho hrobem postavena a jemu zasvěcena bazilika.

Svatý Martin je patronem Francie, vojáků, jezdců, kovářů, tkalců, koželuhů, krejčích, hoteliérů, cestovatelů, chudáků, vězňů, pastýřů, vinařů a abstinentů.

Jeho atributy jsou voják na koni, meč, plášť, žebrák, husa, biskupská mitra, berla či kniha.